Z topenářské praxe do soudní síně

Optimální zapojení zdroje tepla – kotle na pevná paliva – do otopné soustavy, skládající se v současné době převážně z maloobjemových deskových otopných těles a hlavně osazené termostatickými ventily, je stále technickým oříškem i pro zkušené projektanty. Úskalím správného řešení je to, že i projektovou dokumentaci zpracovanou zkušeným projektantem nelze zobecnit jako jediné správné řešení, které je vždy ovlivněno konkrétními podmínkami a okolnostmi.
V příspěvku autora jsou podrobně vysvětleny jednotlivé komponenty celého zapojení moderní kotelny, které je potřeba dodržet, má-li být její provoz nejenom do jisté míry ekonomický, ale i bezpečný a dále jsou popsány nejčastější chyby, kterých se montážní firmy, z případné neznalosti či zjednodušení montáže, dopouštějí.
Osobně se domnívám, že sladit výrobu tepla a jeho okamžitou potřebu lze smysluplně řešit u moderní otopné soustavy se zdrojem tepla na pevná paliva pouze osazením dostatečně dimenzované akumulační nádrže a z důvodu bezpečnosti případně doplnit zdroj tepla o další zabezpečení, např. akustickou signalizaci přehřátí apod.
Vše v tomto příspěvku zmíněné se rovněž týká i krbových vložek s teplovodním výměníkem napojených na otopnou soustavu.

Recenzent: Zdeněk Číhal

Úvod

V rámci pravidelné rubriky časopisu Topin „Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi“ byl čísle 5/2019 uveřejněn zajímavý článek o příčinách smrtelné tragédie a o mezích instruktážní povinnosti. Pan B. V. v něm panu T. prodal kotel Atmos o výkonu 32 kW. Kotel byl v provozu cca 9 let, když v roce 2005 došlo k destrukcí topeniště, kterou skončila životnost nejenom kotle, ale bohužel i jeho obsluhy.

K poruše kotle došlo tak, že v okamžiku, kdy pan T. otevřel žárová dvířka topeniště kotle, ochladila se stěna plechu, který odděluje žárovou komoru od vodního obsahu kotle a na opotřebeném materiálu vznikla trhlina, jíž do topeniště vniklo značné množství vody, která se přeměnila v páru. Vzniklá pára zaplnila celý prostor kotelny a způsobila majiteli těžká zranění, kterým na místě podlehl.

Ze znaleckých posudků celkem tří znalců zazněla rozporuplná vyjádření: Podle Ing. V. Z. bylo příčinou poruchy kotle jeho opotřebení provozem a bezprostřední příčinou otevření přikládacích dvířek žároviště. Následně soudem jmenovaný znalec A. Š. uvedl, že otevření dvířek nemělo samo o sobě žádný vliv na vznik škody, a že možnou deformaci kotle způsobila nízkoteplotní koroze kotle. Dále nebyla dodržena podmínka otevřené expanze, která při nejvyšším tlaku v systému reprezentovala tlak mezi 40–50 kPa bez možnosti navýšení. Znalec Ing. J. Z. označil předmětný kotel s ohledem na jeho konstrukci a provozní vlivy jako nespolehlivý, nebezpečný a zároveň napadl návod k obsluze jako nedostačující. Více konkrétních věcí rozsudek NS ČR ani usnesení ÚS ČR neuvádějí.

Mnozí z výrobců ocelových kotlů ve svých materiálech uvádí schémata zapojení, která naznačují, jak kotel chránit proti korozi a jak ho eventuálně napojit do otopné soustavy. Neměl by to být návod pro amatérské instalace kotlů do otopné soustavy, ani návod pro topenářskou firmu, jak má v kotelně pospojovat potrubí a obejít se tím bez projektu.

Vnitřní kotlový okruh má za úkol zabránit nízkoteplotní korozi ocelového pláště kotle tím, že udržuje vstupní teplotu do kotle na hodnotě min. 65 °C. Znamená to, že na výstupu z kotle je teplota otopné vody minimálně o 15 K vyšší, tj. 80 °C. Při této teplotě je i vyšší teplota spalin a nemůže dojít ke kondenzaci spalin v komíně.

Úpravy ve schématu zapojení kotelny

Jedno ze schémat kotlů s kotlovým okruhem bylo upraveno způsobem, aby odpovídalo ČSN normám a požadavkům na bezpečný provoz. Některé prvky otopné soustavy byly doplněny (například uzávěr, manometr a vypouštění u napojení expanzních nádob, expanze otopné soustavy, odtok od pojistných ventilů), jiné byly přemístěny (pojistný ventil, filtry a místo napojení expanzí). Cílem úprav bylo dosáhnout stavu, kdy všechny komponenty soustavy budou moci plnit funkci, pro kterou byly do schématu kotelny navrženy. Schéma zapojení je na obr. 1.

Popis schématu zapojení moderního kotle

Možná někoho napadne, proč je dnes nutné takto poměrně kom­plikované schéma zapojení kotle, když ještě před cca 30 lety se kotel napojil přímo na otopnou soustavu a přikládalo se tak, aby se ve vytápěných prostorách dosáhlo optimální teploty. S otevřenou expanzí to fungovalo spolehlivě, jen se spálilo o něco více paliva díky o něco nižší provozní účinnosti kotelny.

Předem je potřeba zmínit, že účinnost kotle je účinnost, která je měřená na zkušebně za předem definovaných podmínek, jako je například druh paliva, jeho teplota, výhřevnost a vlhkost, výkon kotle při měření, přebytek spalovacího vzduchu, teplota kouřových plynů apod. Tato laboratorně změřená účinnost kotle není reprodukovatelná za praktických provozních podmínek.

Skutečná provozní účinnost kotelny je vždy nižší, něž ta, změřená na zkušebně. Není to jen vlivem nedodržení vstupních předpokladů. Účinnost snižují a spotřebu paliva zvyšují i další faktory. Jsou jimi například tepelné ztráty kotelny, nutnost likvidace přebytečného tepla přetápěním, dodatečné tepelné ztráty akumulační vyrovnávací nádrže, pokud byla instalována, nekontrolovatelný odtok teplé vody pojistným ventilem, nízký nebo žádný tlak plynu v expanzní nádobě nebo ohřev vody ve zchlazovacím výměníku kotle a její vypouštění do kanalizace. Také mnohonásobný zátop kotle po jeho odstavení z důvodu přebytku vyrobeného tepla na provozní účinnosti kotelny nepřidá.

Až hrubý nátlak EU na dosažení co nejvyšší laboratorní účinnosti kotle donutil výrobce navrhovat takto komplikovaná schémata zapojení. Kotle jsou tak nuceny pracovat převážnou dobu topné sezony v okolí své nejvyšší účinnosti, tj. v okolí svého maximálního výkonu. Jak víme, potřeba tepla pro vytápění je na počátku topné sezony jen asi 25 % ze jmenovitého výkonu. Nejvyšší výkon je využitelný prakticky jen cca 5 dnů v topné sezoně.

Je známo, že u tepelného čerpadla se dá znehodnotit topný faktor tím, že se otopná voda ohřeje na vyšší teplotu, než potřebuje otopná soustava a následně se tato teplota ve trojcestném směšovacím ventilu snižuje.

Obdobně to funguje i u kotle, který je nucen pracovat v okolí svého maximálního výkonu, aby se následně dosažená teplota ve trojcestném směšovacím ventilu snižovala na potřebnou hodnotu, téměř po celou dobu topné sezony. Hlavní problém za provozu pak je, kam s přebytečným teplem. Jedna možnost je nechat vyhasnout kotel a znovu zatápět, druhá, stejně neekonomická jako neekologická je i druhá možnost, kdy se přebytečné teplo od­vádí do kanalizace po schlazení v kotlovém výměníku tepla.

Je také možné dům silně přetápět a otevřít okna. Dostáváme se tím do stavu, kdy jeden prvek soustavy bude pracovat téměř s ideální účinností, kromě zátopu a útlumu, ostatní prvky budou provozní účinnost celé soustavy výrazným způsobem snižovat.

Pokud topenář při instalaci ocelového kotle vnitřní okruh kotle vynechá, pak kotel v důsledku nízkoteplotní koroze nemusí přežít ani 5 let.

Pojistný ventil

Pojistný ventil (PV) kotle se umísťuje ve vzdálenosti maximálně 20 DN od výstupního hrdla kotle. Ne dál, jak je uváděno v převážném počtu schémat. Dimenze odtoku od PV je vždy o jednu dimenzi větší, než je dimenze přívodu k ventilu. Přívodním hrdlem PV, v případě jeho otevření, proudí voda o podstatně vyšším tlaku, než je tlak atmosférický. V odvodním hrdle již ale neproudí jen voda, ale směs vody a páry. A beztlaká pára má cca 1400× větší objem než voda.

Rozšířená dimenze odvodního hrdla PV se z bezpečnostních důvodů nesmí zužovat. Proto potrubí odvodu vody od PV musí být v dimenzi stejné, jako je odvodní hrdlo PV.

Rozšířeným zlozvykem topenářských instalací je zúžení výstupního hrdla PV, aby se na zúžení dala nasadit hadice 1/2" s vnitřním průměrem jen 7 mm. Jenže právě tímto provedením se zajistí, že PV nedokáže odvést pojistný výkon, na který byl počítán.

Ještě horším proviněním je napojit odtok od PV přímo do kanalizace. Topenář při své práci má jedinou obavu – aby nikde nic neteklo. Ne­uvědomí si ovšem, že nejčastější poruchou pojistného ventilu je jeho netěsnost. Ne malá netěsnost, ale netěsnost, která dokáže odvést do kanalizace běžně i 1,5 m³·den^–1, tj. 548 m³·rok^–1. Při dnešní ceně vody majiteli takové instalace kotle proteče peněženkou částka vyšší jak 46 000 Kč. Nebo panu topenáři, pokud se s ním bude majitel instalace soudit. A právě z toho důvodu norma požaduje, aby výtok vody z PV byl před odtokem přerušen a byl tak vizuálně kontrolovatelný z místa obsluhy. Tak jak je to zobrazeno na schématu 1. Taková situace může nastat v případě, kdy je doplňování vody do otopné soustavy automatické.

Vnitřní okruh kotle

Je tvořen propojovacím potrubím mezi přívodem a zpátečkou kotle s oběhovým čerpadlem a trojcestným ventilem. Po zátopu proudí otopná voda jen tímto okruhem až do okamžiku, kdy je na kotlové zpátečce teplota vyšší jak 65 °C. Teprve nyní se kotlový okruh otevírá do otopné soustavy, aby se následně teplota vody snížila, například na potřebnou hodnotu, například na 42 °C pomocí trojcestného směšovacího ventilu.

Napojení expanze

Tlaková expanze u vnitřního okruhu kotle slouží jen pro tento okruh. Byla spočtena pro jeho vodní obsah. Nedokáže kompenzovat mnohem větší objem vody v celé otopné soustavě. Otopná soustava musí mít vlastní expanzní nádobu. Také proto, že po uzavření dvou uzávěrů mezi kotlovým kruhem a otopnou soustavou by nemohl být kompenzován narůstající, nebo naopak snižující se objem vody s měnící se teplotou. Zejména ne při chladnutí, kdy se může soustava ocitnout v tak velkém podtlaku, že se tím mohou poškodit otopná tělesa. Ta jsou konstruována na přetlak, který je hlídán pojistným ventilem, ne na ničím nehlídanou hodnotu podtlaku.

Tlaková expanzní nádoba je expanzním zařízením otopné soustavy. Proto může být napojena v kterémkoliv místě soustavy. S výhodou na sací straně čerpadla. Pak je podtlak jen v krátkém úseku mezi nulovým bodem a čerpadlem. V celé zbývající OS je přetlak. Nulovým bodem nazýváme místo, kde je připojena expanze. Slovo „nulový“ naznačuje, že v tomto bodě je stejný tlak jak za chodu čerpadla, tak i za jeho klidu.

V pojistném potrubí k expanzi se instaluje uzávěr, aby se při doplňování vzduchu do plynové části expanze nemusela vypouštět celá otopná soustava. Mezi tento uzávěr a expanzi se montuje vypouštěcí kohout DN 1/2" a manometr. Vypouštěcí kohout bude sloužit nejenom k vypouštění, ale zejména k napouštění expanze po kontrole tlaku v plynové části expanze.

Název „plynová část expanze“ se používá proto, že je expanze při výrobě plněna dusíkem. I když se za běžného provozu doplňuje vzduchem. Rozdíl je v tom, že molekuly dusíku jsou větší než molekuly kyslíku a nejsou schopné pronikat gumovou membránou expanze a zavzdušňovat otopnou soustavu, jak to dokáže kyslík. A díky tomu vzduch, lépe řečeno kyslík z plynové části expanze postupně uniká stejným způsobem, jak to známe u pneumatik aut.

Až humorná bývá kontrola tlaku plynu v expanzi topenářem, když manometrem z auta zjistí, že tlak plynu v expanzi je stejný, jako ukazuje manometr na straně vody u expanze, a není proto nutné vzduch do expanze doplňovat. Není si přitom vědom toho, že za provozu jsou tyto dva tlaky vždy stejné, bez ohledu na množství zbývajícího vzduchu v expanzi. V případech, kdy nejsou teplotní změny objemu vody v otopné soustavě kompenzovány, začne se otevírat pojistný ventil.

Častým prohřeškem topenářů je, když se po skončené kontrole tlaku plynu v expanzi otevře uzávěr u expanze. Topenář argumentuje tím, že do expanze voda stejně nateče. Že voda pod tlakem vyplní prostor, ve kterém byl až do teď jen vzduch s atmosférickým tlakem. To je sice pravda, ovšem za cenu, že se lehčí vzduch přesune do otopné soustavy, kterou zavzdušní.

Vodu do expanze je potřeba doplňovat hadicí pomocí vypouštěcího kohoutu expanze až do okamžiku, kdy se pohne ručička manometru za uzávěrem u expanze. Pak teprve je možné získat jistotu, že je v expanzi voda pod tlakem a po otevření uzávěru se otopná soustava nezavzdušní. U otopných soustav, u kterých není 1–2x do roka gramotně kontrolován a eventuálně doplňován tlak vzduchu v expanzi hrozí, že se začne pravidelně otevírat PV. Pokud není přerušen odtok od PV nebude možné zkontrolovat, zda se ventil opět uzavřel.

Filtry

Filtr se montoval vždy před čerpadlo, aby ho chránil před vniknutím nečistot, které by ho mohly poškodit. Pokud je v dnešní době v otopném okruhu i regulační armatura, pak se filtr s výhodou montuje do zpětného potrubí. Poté chrání nejenom čerpadlo, ale i regulační armaturu před ním.

Je potřeba vyhnout se umísťování filtru do svislého přívodního potrubí. Filtr nepůjde vyčistit. Po vypuštění vody mezi dvěma uzávěry spadnou shromážděné nečistoty do čerpadla. Jak již bylo řečeno, výhodnější je umístit filtr do zpátečky.

Vychlazovací okruh kotle

Dalším systémem, který může snižovat ekonomii výroby tepla je vychlazovací okruh kotle. Je napojen na studenou vodu, jejíž tlak 2 až 6 bar nesmí být závislý na elektrické energii. Tedy žádná domácí vodárna ani ponorné čerpadlo ve studni. Pokud je v pořádku PV i vzduchem správně natlakované obě expanze, pak se vychlazovací okruh spouští převážně při výpadku elektrického proudu.

Kotlový okruh s vyrovnávací nádobou

Obr. 2 se od toho prvního liší pouze tím, že mezi kotlový okruh a okruh pro otopnou soustavu a ohřev vody byla vřazena vyrovnávací akumulační nádoba. Její minimální velikost se udává cca 25 l na 1 kW výkonu kotle. Nádoba vyrovnává rozdíly mezi množstvím vyrobeného tepla a teplem, které může spotřebovat otopná soustava. Podle převažujících názorů je instalace akumulační nádoby jedinou možností, jak může kotel s vnitřním okruhem fungovat. I za cenu trvalých tepelných ztrát. Jde o nemalý příspěvek ke snížení provozní účinnosti celé soustavy.

Jak používat schémata kotlů s vnitřním okruhem

Uvedená schémata nejsou jednoduchá. Zhotovení instalace bývá problémem i pro zkušené topenáře. Zejména, pokud pracují bez projektu. Musí se rozhodovat, zda se použije vyrovnávací nádoba, o jakém obsahu. Pokud zařízení pospojuje bez takové nádoby, jak se bude provozovatel zbavovat přebytečného tepla, zda použije kotel s ručním přikládáním nebo kotel automatický, s jakým výkonem, když tepelné ztráty domku může jen odhadovat, jaké dimenze potrubí použije, když nezná průtoky atd.

Je téměř vyloučeno, aby amatérský zhotovitel uvedl kotelnu do spolehlivého a bezpečného provozu.

Předem je potřeba porozumět, jakým způsobem by měla být otopná soustava provozována. Kam s přebytečným teplem v době, kdy je potřebná teplota otopné vody nižší jak 80 °C, například 43 °C. tj. skoro po většinu času topné sezony.

Bez nádoby, která by vyrovnávala rozdíl mezi vyrobeným teplem a teplem spotřebovávaným otopnou soustavou by bylo potřeba rozdíl snižovat, tj. zchlazovat vychlazovací smyčkou kotle, napojenou na studenou vodu a odváděnou bez užitku do odpadu. Tím by se snižovala dosažitelná provozní účinnost celého zařízení. Je otázkou, která soustava spotřebuje za stejných podmínek více paliva, zda ta původní s 4cestným ventilem, nebo ta současná s vnitřním kotlovým okruhem bez akumulace a s ručním přikládáním paliva.

Dřívější rodinné domky nebyly zateplené a otopné soustavy se navrhovaly na výrazně vyšší parametry, s teplotou otopné vody 90 °C nebo 92,5 °C. Dnešní otopné soustavy si vystačí s maximální teplotou do 70 °C. Při této nižší teplotě otopné vody bude i nižší teplota kouřových plynů. Pokud tato teplota poklesne pod teplotu rosného bodu spalin, začne vzniklý kondenzát tvořit s oxidem siřičitým z paliva kyselinu sírovou. A ta je, jak známo, pro ocel vysoce korozivním prostředím.

Mnozí z nás si vzpomenou, že dříve se za kotlem instaloval obvykle čtyřcestný směšovač. Na počátku topné sezony se jen malá část otopné vody s vyšší teplotou přimíchávala do zpátečky od otopné soustavy a větší část se vracela s vyšší teplotou zpět do kotle. Tím byl kotel provozován při vyšší teplotě a do jisté míry tak byl chráněn před nízkoteplotní korozí.

Schéma zapojení kotle s 4cestnou armaturou je na obr. 3.

Když to shrneme, dříve byla vyšší teplota otopné vody, vyšší teplota kouřových plynů v komíně, kratší nebo téměř žádná doba kondenzace spalin v komíně, a to i díky instalovanému čtyřcestnému směšovači. Expanzní nádoba byla převážně otevřená, ale nic nebránilo použít expanzi tlakovou. Nižší účinnost kotle a vyšší spotřeba paliva byla vyvažována nižší cenou celé instalace a zejména nižšími tepelnými ztrátami jednodušší instalace bez nutnosti akumulační nádoby. Pokud se čtyřcestný směšovač instaloval ve výšce 1,5 m nad tepelným středem kotle, dalo se ušetřit i za čerpadlo kotle i s armaturami. Tepelný střed kotle se nacházel obvykle v 1/3 výšky kotle.

Kdo kotel instaloval?

Nyní, když jsme měli možnost seznámit se se všemi souvislostmi kotlových okruhů moderních kotlů, vraťme se zpět k původnímu problému, kdy se napříč soudy všech stupňů 8 let zjišťovalo, jaká že byla příčina tragické destrukce kotle. Z volně dostupných materiálů¹) se bohužel nedozvíme, zda byla soudním znalcům položena z mého pohledu stěžejní otázka kdo kotel instaloval.

Soudy různých úrovní se nakonec s celou záležitostí vypořádaly podle práva. A to i přes, do jisté míry, matoucí informace znalců. S pravděpodobností hraničící s jistotou si majitel domku vlastní neodbornou instalací kotle dlouhodobě, neodborně a neodvratně připravoval destrukci zakoupeného zařízení.

Pokud by byl zhotovitelem místní instalatér, muselo by se zkoumat, zda měl na topenářské práce oprávnění podle živnostenského zákona. Dále pak, zda bylo dílo realizováno podle projektu autorizované osoby tak, jak to zhotoviteli ukládá zákon. Pokud by se zařízení instalovalo bez projektu, nezanedbatelnou část viny by na svých bedrech nesl jednoznačně právě zhotovitel.

Ani v případě, že by projekt existoval, byť s určitými nedostatky, by se zhotovitel jistého stupně zavinění nezbavil. Zhotovitel je odborná firma a její povinností je na případné nedostatky projektanta, pokud tam nějaké zjistil, písemně upozornit s požadavkem na jejich odstranění, nebo i doplnění chybějících prvků. Teprve když se tak nestane, zůstane zavinění zcela na projektantovi.

U amatérské instalace kotle majitelem domku se nedá předpokládat, že by tento měl povědomost o cca trojnásobném výkonu kotle oproti skutečné potřebě tepla. Že by bylo potřeba instalovat akumulační vyrovnávací nádobu, přibližně o objemu do 1000 l a nemuselo tak docházet k přehřívání kotle s vlivem na snížení jeho životnosti. Další chybou mohlo být ponechání stávající tlakové expanzní nádoby s neznámým tlakováním plynové části expanze, když pro zabezpečení otopné soustavy měla být podle prodejce po­užita otevřená expanzní nádoba.

Další neméně zajímavou otázkou tohoto případu je, zda přizvaní odborníci byli znalci v oboru tepelná technika nebo energetika. Z jejich vyjádření to nevyplývá.

¹⁾ Osoby, které nejsou účastníky řízení, mohou do soudního spisu nahlížet, jen mají-li na tom právní zájem nebo pro to mají vážné důvody. Podmínkou je souhlas předsedy příslušného senátu.

Závěr

Všechny výše popsané informace jsou odborného charakteru a ne­jsou snadno přenositelné na jiného člověka, který si hodlá kotel koupit nebo i sám nainstalovat. Napojit dvě trubky na otopnou soustavu a výstupní spalinové hrdlo na komínový průduch se nezdá být až tak složité. Až na to, že průměr spalinového hrdla kotle nemusí být v souladu s průřezem komína a požadavkem na komínový tah. S větším kotlem bude i větší spotřeba vzduchu pro spalování, větrání a odvedení přebytečného tepla z prostoru kotelny.

Informace sdílené čtenářům v tomto článku mohou být varováním nejen pro všechny kutily, ale i pro stále významnou část našich topenářů, pokoušejících se zhotovit otopnou soustavu bez potřebných znalostí a zejména bez projektu. Pravděpodobnost, že se popsaných chyb dopustí projektant, je zcela zanedbatelná. Stejně tak je, v porovnání s možností strávit část života po soudech nebo rovnou v ústavu nápravné výchovy, zanedbatelná i cena projektu, která obvykle činí cca do 8 % z ceny realizace.

Literatura

[1] Usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1791/12 ze dne 9. 12. 2013. Dostupné z: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=I5-1791-12>.
[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 2516/2009 ze dne 29. 02. 2012. Dostupné z: <http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CE42D816F2C76554C1257A4E00689F06?openDocument>.
[3] HAVLÍČEK, K.: O příčinách smrtelné tragédie a o mezích instruktážní povinnosti. Topenářství instalace, 2019, roč. 53, č. 5, s. 28–31. ISSN 1244–0906. Dostupné z: <http://www.topin.cz/
clanky/z-judikatury-pro-topenarskou- a-instalaterskou-praxi-2019-5-detail-7199>.
[4] VAVŘIČKA, R., VRÁNA, J.: Předpisy pro instalaci pojistného ventilu. Topenářství instalace, 2019, roč. 53, č. 1, s. 32–39. ISSN 1244–0906. Dostupné z: <http://www.topin.cz/clanky/
predpisy-pro-instalaci-pojistneho-ventilu-detail-5947>.
[5] VAVŘIČKA, R., a kolektiv: Příprava teplé vody. Sešit projektanta č. 3. STP – OS 02 – Vytápění. Praha 2017, 182 s. ISBN 978-80-02-02713-3.
[6] DOUBRAVA, J.: Čerpadlo – na přívod nebo na zpátečku? Topenářství instalace, 1996, roč.: 30, č. 1, s. 56–58. ISSN ISSN 1244–0906.
[7] DOUBRAVA, J.: Vyvažování potrubních sítí (2. přeprac. a rozšíř. vyd.). Tour & Andersson Hydronics, spol. s r.o., Praha 1997, 80 s.
[8] ČÍHAL, Z.: Příčiny možného kolísání tlaku v soustavách s uzavřenou expanzní nádobou. Topenářství instalace, 2017, roč.: 51, č. 8, s. 72–75. ISSN 1244–0906. Dostupné z: <http://www.topin.cz/clanky/priciny- mozneho-kolisani-tlaku-v-soustavach- s-uzavrenou-expanzni-nadobou-detail-3200>.
[9] BAJGAR, M.: Ocelový nebo litinový kotel a spolehlivý provoz. Topenářství instalace, 2012, roč.: 46, č. 2, s. 36–38. ISSN 1244–0906. Dostupné z: <http://archiv.topin.cz/download. php?idx=89409&di=7>.
[10] ČSN 06 0830. Tepelné soustavy v budovách – Zabezpečovací zařízení. 2014-8 (změna Z1: 2014-11). ÚNMZ. Praha.
[11] ČSN EN 806-1. Vnitřní vodovod pro rozvody vody určené k lidské spotřebě – Část 1: Všeobecně. 2002-7. ČNI. Praha.
[12] ČSN EN 806-2. Vnitřní vodovod pro rozvody vody určené k lidské spotřebě – Část 2: Navrhování. 2005-10. ČNI. Praha.
[13] ČSN EN 1490. Armatury budov – Kombinované teplotní a tlakové pojistné armatury – Zkoušky a požadavky. 2016-2. ÚNMZ. Praha
[14] ČSN EN 1717. Ochrana proti znečištění pitné vody ve vnitřních vodovodech a všeobecné požadavky na zařízení na ochranu proti znečištění zpětným průtokem. 2002-4. ČNI. Praha.
[15] ČSN 75 5409. Vnitřní vodovody. 2013-2. ÚNMZ. Praha.

---

From heating engineer professional practice right into the courtroom

Optimal integration of the heat source – solid fuel boilers – into the heating system, which currently consists mainly of small-volume panel radiators and mainly fitted with thermostatic valves, is still a technical challenge even for experienced designers.

Difficulty of right solution is also that the project documentation, even if processed by an experienced engineer, cannot be generalized and blindly applied without further. Project documentation is always influenced by specific conditions and circumstances.

The author's contribution explains in detail individual components of the whole connection of a modern boiler room, which must be observed if its operation is not only to some extent economical but also safe. The following are the most common mistakes made by installers due to ignorance or negligence.

To reconcile heat production and its immediate need for a modern heating system with a solid fuel heat source can be meaningfully solved only by fitting a sufficiently sized storage tank and, for safety reasons, to supplement the heat source with additional security, eg acoustic signaling of overheating etc.

Everything mentioned in this paper also applies to fireplace inserts with a heat exchanger connected to the heating system.

Keywords: Heating practice, courtroom, boiler room circuit diagram, boiler internal circuit, expansion vessel, boiler efficiency, pump, safety valve, accumulation vessel, expansion vessel, furnace destruction, cause of death