Výchova projektantů TZB v Čechách pohledem retroprojektanta
Někdy si pokládám otázku, jestli existuje v Čechách nějaký subjekt či škola dotovaná ze státního rozpočtu, který by zajišťoval fundovanou výchovu projektantů tak, aby byli dokonale připraveni na praxi. Pokud laická veřejnost předpokládá, že to jsou vysoké školy technického směru, tak se domnívám, že se již z podstaty činnosti vysokých škol mýlí.
Vysoká škola se většinou snaží vychovávat své absolventy pro sebe, tj. pro „vědu a výzkum“ a studenti, kteří z ní vycházejí v různých etapách životního vzdělávacího cyklu buď s titulem či bez něho, jsou jako nepotřebný derivát pro event. vědeckou činnost vypuštěni do praxe. Budiž. Problém, ale vidím v tom, že po delší dobu studia jsou studenti nuceni do sebe vstřebat informace, které v dalším životě nepoužijí, jen proto, aby udělali příslušnou zkoušku.
V současné době se hovoří o další etapě života lidské společnosti, novém věku, nové vědeckotechnické revoluci, kdy strojírenství a stavebnictví je v éře 4.0, novém digitálním prostředí, které změní náš život. Nicméně ačkoli i vysoké školy z hlediska administrativy a komunikace zvládly digitální věk, princip vzdělávání technických oborů zůstal většinou stejný. Minimálně 60 % studia teoretický dril spočívající v biflování teoretických pouček a vymýšlení si absurdních příkladů dokazujících, že daný teoretický předmět má své místo v reálném životě. Zbytek studia pak velmi rychlá orientace ve vybraném oboru. Tedy osvědčený model z Rakouska-Uherska, školství - éra max. 2.0.
Pokud velmi optimisticky vyhodnotím, kolik informací, které se snaží vysoká škola dostat do průměrného absolventa, si absolvent odnese do praktického života, tak to je 3–7 %. Zbytek bohužel zařadí mozek absolventa jako nepotřebný a praxe v podstatě také. Je to tristní zjištění, kolik korun stojí jedna informace ze státního rozpočtu, kterou si absolvent možná odnese do dalšího života a kterou snad někdy použije.
V současné době však praxe, především pak projekční práce, vyžaduje jiné znalosti studenta, než je znalost derivací křivek či pohyb ocelové koule po nakloněné betonové rovině. Pokud čerstvý absolvent nastoupí do projekční kanceláře, potřebuje především základní orientaci v oboru, práci s výpočetní technikou, zvládnuté jazyky…
Co pak absolventům vysokých technických škol zcela schází, je zvládnutí pracovně právních témat, sociologie pracovního celku, zpracování a vyhodnocování všude přítomných informací.
V současném 4.0 věku jsou téměř všechny informace dostupné, protože internet vládne světem. Je však nutno tyto informace přebírat, používat, vyhodnocovat a jejich syntézou se ve své práci a oboru posouvat výše. Co školu před půl stoletím dělalo výjimečnou, tj. získávání informací, které se přetavily k získávání znalostí, a které posléze mohly být aplikovány v praxi, v současné době internetu není již to hlavní, co by si měli studenti odnést. Nicméně ruku na srdce. Pokud budu srovnávat dobu dříve a nyní je situace lepší v tom, že studenti během studia mohou legálně pracovat ve firmách, a tak se připravovat na svou práci. Před 40 lety toto v socialistických podmínkách nešlo kromě občasných brigád v oblastech, které s další praxí projektanta zcela nesouvisely.
Pokud se absolvent rozhodne být projektantem, nezbývá mu nic jiného, než se nechat zaměstnat buď v projektovém ateliéru, nebo u realizační firmy. Obě varianty mají své výhody a nevýhody. Peníze, zodpovědnost, další profesní rozhled. Většinou jsou to zaměstnanci malých projektových ateliérů TZB, kteří kvůli platu odcházejí k realizačním firmám než naopak. Nicméně v obou případech je výchova i profesní růst budoucího projektanta plně v kompetenci jeho zaměstnavatele.
Jeden z problémů vysokých škol je to, že u svých absolventů vzbuzují představu, že jsou na práci plně vybaveni, což se projevuje v požadavcích na nástupní plat. Problém je však v tom, že pokud pracovník nastoupí jako skladník v supermarketu za 23 000 Kč hrubého měsíčně, je schopen odvádět plnohodnotnou práci po zaškolení za 20 hodin ve své funkci. Absolvent vysoké školy se stává projektantem monoprofesitou, tj. ten který zvládá pouze svoji profesi za 5 let. Pokud má absolvent vnímat veškeré nástrahy profese i v návaznosti na profese ostatní tak za 10 let. Lze odhadnout, že teprve po 3 letech praxe přinese absolvent svému zaměstnavateli první zisk. Do té doby je dotován svým zaměstnavatelem, přičemž se nejedná pouze o jeho plat, ale také o náklady na místo v kanceláři, odvody státu a v neposlední řadě o plat toho, kdo jej vede nebo jeho práci kontroluje. Dále tento absolvent ještě většinou navštěvuje různá školení či kurzy, které také něco stojí a pokud už jsou zdarma, zaměstnavatel i tak nadále garantuje jeho plat.
Z tohoto pohledu je velmi zajímavý postoj České komory autorizovaných inženýrů a techniků, která se k tomuto problému obrací zády. Na jednu stranu jsou veškerá školení určena pro její členy, tj. autorizované osoby, na druhou stranu se autorizovanou osobou může stát člověk, který nejen složí zkoušky, ale při zkoušce předloží projektovou dokumentaci, na které se uchazeč o členství prokazatelně podílel. Nicméně pokud zmiňuji ČKAIT je také velmi zajímavý její náhled na potřebu teoretických předmětů na vysoké škole pro reálnou praxi projektanta. K získání titulu autorizovaný technik stačí středoškolákovi 5 let praxe, vysokoškolákovi 3 roky praxe, tj. více jak polovina studia na vysoké škole je budoucímu absolventovi pro reálnou praxi k ničemu.
A tak výchova nových projektantů spočívá a závisí na technické úrovni a sdílnosti spolupracovníků nového absolventa vrhnutého do praxe. A především v tom vidím v současné době určitý problém oproti dobám minulým. V těch bylo daleko více projekčních ústavů a kanceláří schopných vychovat si dostatek svých nástupců v projektovém řemesle. V současné době je těchto specifických projekčních skupin ve srovnání s dobou minulou velmi málo, snad pouze ve velkých městech. Dnes je z ekonomických důvodů a zvláště v případě profesního projektanta výhodné nahlížet na něj jako na jednotlivce OSVČ (nižší náklady na provoz i s ohledem na finanční politiku státu vč. nižších odvodů, odvody DPH, platbu daní apod.) A tento trend je i navenek podporován ČKAIT. Proto takových středisek výchovy projektantů TZB jako byla velká projektová oddělení velkých dodavatelských firem či velkých multiprofesních projektových ústavů ubývá.
Závěrem bych chtěl jako retroprojektant vzpomenout na Ing. Luboše Jelínka, velmi fundovaného projektanta vzduchotechniky z ateliéru Gama arch. Karla Pragera. O něm bylo známo, že pokud do ateliéru nastoupil nový architekt po škole, tak si jej okamžitě vyhlédl a povolal na „pracovní pivo“. Mladý absolvent neměl tomuto důraznému pozvání šanci se vyhnout. Na tomto setkání se mladý architekt dozvěděl, že je sice hezké zachovat umělecký styl, vyváženost hmot, respektovat socialistickou výstavbu a podobně, ale že každý typ stavby musí mít určité plochy strojoven vzduchotechniky, že instalační šachty musí být pod sebou, každá strojovna vzduchotechniky musí mít napojení na venkovní prostor. A pokud tyto zásady nebudou dodrženy, tak mladý architekt bude svůj první dům předělávat tak dlouho, až ho udělá dobře. A mnozí známí architekti z tohoto „pracovního piva“ při návrhu staveb vycházejí dodnes, protože jim přineslo do života více než celý semestr teoretické matematiky s přednáškami a cvičeními.
Text vyšel původně v Aquatherm Times, č. 2017/02